První máj v ČSSR: Jak se slavil Svátek práce v socialistickém Československu

Svátek práce má své kořeny v dělnickém hnutí 19. století. V českých zemích se první prvomájová shromáždění konala již v roce 1890 – například na Střeleckém ostrově v Praze. Od roku 1919 byl v Československu uznán jako den pracovního klidu. Po únorovém převratu v roce 1948 se však charakter oslav radikálně změnil. Už nešlo o připomínku práv dělníků, ale o povinnou demonstraci moci, jednoty a loajality vůči vládnoucímu režimu.

Oslavy Prvního máje nebyly spontánní – představovaly obří mechanismus plánovaný týdny dopředu. V obřích závodech, jako byla Škodovka v Plzni, Ostravské hutě, automobilka v Mladé Boleslavi nebo severočeské textilky, se s předstihem řešil přesný scénář. Určovalo se, kdo ponese transparenty, kdo půjde v čele a jaké bude pořadí kolektivů, aby průvod vyvolával dojem absolutního pořádku. Jazykovou kulisu doby tvořila hesla na transparentech: „Se Sovětským svazem na věčné časy“, „Práci čest!“, „Mír světu“ či „Budujeme šťastnou budoucnost“. Účast v průvodech byla organizována přes podniky, školy a národní výbory. Kdo opakovaně chyběl, musel čelit nepříjemným otázkám.

Ráno 1. května se všechna velká města – Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Bratislava – proměnila v pečlivě připravené jeviště. Přední řady průvodu povinně tvořily organizované skupiny pionýrů v červených šátcích a svazáků. Za nimi kráčeli zaměstnanci továren, úředníci, učitelé, vojáci a sportovci. Lidé nesli obří papírové květiny, nápisy o plnění pětiletých plánů, modely úspěchů místních fabrik či velké makety průmyslových strojů. Z vyvýšených tribun zdravili pochodující davy straničtí funkcionáři. Z amplionů se valil patetický komentář doprovázený budovatelskými písněmi a dechovkou.

Atmosféra Prvního máje se proměňovala ruku v ruce s politickým vývojem. V 50. letech měly oslavy téměř vojenskou přísnost a tvrdou disciplínu. V 60. letech se v průvodech objevovalo více uvolněnosti, pestřejších barev a občas i náznaky skutečného jarního veselí. Po okupaci v roce 1968 – v době normalizace 70. a 80. let – se vrátila opatrnost a strnulé úsměvy. V 80. letech už celá slavnost působila jako vyčerpaná, rutinní a unavená povinnost. Řečníci opakovali totéž, vnitřní víra v hesla se vytratila a lidé se naučili vnímat ticho a prázdnotu celého divadla.

I když režim vyžadoval manifestaci poslušnosti, lidé si v průvodu dokázali najít vlastní, soukromý prostor. Pro děti byl První máj dnem, kdy se poštěstilo koupit nafukovací balónky, cukrovou vatu, jít na pouť, do cirkusu nebo na zmrzlinu. Vedle tvrdé politické linie stále přežívala romantická tradice rozkvetlých stromů a lásky. Po skončení oficiálního průvodu lidé okamžitě odložili transparenty, unikli z organizovaných šiků a pokračovali s rodinou na procházku do přírody, na pivo či limonádu. Úsměvy na tvářích mnoha lidí tak nebyly hrané – patřily jaru a slunci, nikoli socialismu.

• Co ukazoval Filmový týdeník a televize: Široké, dokonale synchronizované davy; Skutečná realita v ulicích: Pečlivě nacvičený scénář, kde nic nebylo náhodné.
• Co ukazoval Filmový týdeník a televize: Spontánní a upřímné nadšení celého národa; Skutečná realita v ulicích: Strach z postihů v práci a unavená rutina.
• Co ukazoval Filmový týdeník a televize: Zkrášlený obraz úspěšných budovatelů; Skutečná realita v ulicích: Drobné lidské úniky, ironie a tiché osobní pravdy.
• Co ukazoval Filmový týdeník a televize: Jednotný šik pochodující jedním směrem; Skutečná realita v ulicích: Lidé, kteří se chtěli jen rychle prosmýknout na kraj a odejít.