Jak se pekl chleba v ČSSR? Vůně, která zmizela navždy

Vypravěč vzpomíná na dobu, kdy mu bylo dvanáct, možná třináct let. Jeho otec ho bral v sobotu brzy ráno, ještě za tmy, k zadnímu vchodu malé pekárny v Sokolské ulici. Nešlo se do žádné samoobsluhy. Šlo se „k pekařovi“. K těm, kteří chleba pekli vlastníma rukama, od kvasu až po vytažení z pece.

Chléb nosili domů v průsvitné igelitové tašce nebo zabalený v novinách – a z toho balíku stoupala pára. Bochník byl tak horký, že pálil do dlaní. Z větracích mřížek pekárny se linula charakteristická vůně pečeného kmínu, mouky a dozrávajícího kvasu. Vůně, která se dnes už ztratila.

Vypravěč popisuje dva světy – ten malý, řemeslný a ten velký, průmyslový.

Malá pekárna na Sokolské byla řemeslná dílna. Tady se chléb nechal kynout v proutěných ošatkách vystlaných plátnem. Výsledkem byl chléb Šumava – pšenično-žitný chléb s kmínem, s typickou popraskanou, moukou poprášenou kůrkou. Každý bochník byl originál.

Okresní pekárna na Žižkově byla něco úplně jiného. Tam pracoval soused, pan Komárek. Vypravěč vzpomíná na nedělní návštěvu té haly – obří hnětače, díže veliké jako vany, metrové pásové pece fungující přesně podle jízdního řádu. A pan Komárek, který měl ruce neustále pokryté jemným filmem z mouky zažrané do kůže.

Přestože to byla velká průmyslová pekárna, výsledek byl stejný – chléb voněl a chutnal. Protože i tam se peklo s úctou.

Když se horký bochník donesl domů, začínal rituál. Maminka ho rozkrojila velkým nožem. Kůrka křupla a z bochníku se vyvalila pára. První patku – namazanou sádlem a osolenou – dostal otec. Byl to hrdina dne, který přinesl chleba.

Chléb se v té době prodával volně v přepravkách. Lidé ho brali do ruky – žádné kleště, žádné rukavice. Babička měla svůj trik: zatlačila palcem do spodní části bochníku. Pokud se střídka vrátila zpět, byl správně upečený. Jestli tam zůstala promáčklina, chleba brala jiný.

Doma se chléb krájel ručně na tlusté krajíce – „na prst silné“ – a uchovával se zabalený v čisté lněné utěrce s modrým proužkem nebo v dřevěném chlebníku. Žádný igelit. Žádné umělé materiály.

V ČSSR se chléb nikdy nevyhazoval. Ne proto, že by byl nedostatek – i když občas byl. Ale hlavně z úcty k lidské práci. Každý bochník někdo zadělal, někdo tvaroval, někdo upekl. A kdo to byl, ten pekař v noci, co tam stál u té horké pece.

Starší chléb se zpracovával do posledního kousku. Dělaly se z něj topinky na sádle. Chleba ve vajíčku. Nebo se usušil a roztloukl na strouhanku.

A když náhodou krajíc spadl na zem? Babička ho zvedla, ofoukla a políbila. Vyrůstala v době, kdy se jídlo neplýtvalo. A to v sobě nesla celý život.

Dnes je všechno jinak. Vypravěč kupuje krájený chléb v igelitovém sáčku s etiketou. Doma ho uloží do moderního kovového chlebníku. Ale když ho otevře, necítí kvas ani kmín. Cítí jen plast.

Přesto se v něm probouzí starý zvyk. V noci si ukrojí krajíc chleba s máslem. Zbytek zabalí do čisté utěrky. Dělá to ne kvůli chuti – ta už není stejná. Dělá to, aby uctil vzpomínku na dětství. Na tátu. Na vůni, která zmizela navždy.

• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Kváskový, kynutý v ošatkách; Dnes (supermarket): Průmyslové droždí, chemické přísady
• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Popraskaná, moukou poprášená kůrka; Dnes (supermarket): Měkká, jednotná, bez charakteru
• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Vůně kvasu a kmínu; Dnes (supermarket): Vůně plastu a konzervantů
• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Prodával se volně, lidé ho brali do ruky; Dnes (supermarket): Balený v igelitu, krájený
• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Testoval se palcem (babská metoda); Dnes (supermarket): Spoléháme na etiketu
• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Krájel se ručně na tlusté krajíce; Dnes (supermarket): Krájený strojově
• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Zabalil se do utěrky nebo chlebníku; Dnes (supermarket): Uloží se v igelitu nebo kovové krabici
• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Starší chléb se zpracoval (topinky, strouhanka); Dnes (supermarket): Často se vyhazuje
• Tehdy (ČSSR, malá pekárna): Úcta k chlebu – kdo upadl, políbil se; Dnes (supermarket): Plýtvání jídlem je běžné

Chléb v ČSSR nebyl jen potravina. Byl to symbol. Úcty k práci. K surovinám. K rodině. Každý krajíc měl svou hodnotu. Každá patka se nesnědla jen tak – jedla se s vědomím, že za ní stojí řemeslník, který vstal ve dvě ráno, aby těsto zadělal, vykynul a upekl.

Dnes máme chleba na každém rohu. Ale ten pocit – ten respekt – se vytratil. Možná je čas si ho připomenout.

Tak až příště půjdete kolem regálu s chlebem, zastavte se. Zkuste si vybavit tu vůni. Kvas, kmín, čerstvě upečená kůrka. Možná ji ještě někde najdete – v malé řemeslné pekárně, na farmářském trhu, u někoho, kdo ještě peče po staru.

A když už ten chléb doma budete mít, zabalte ho do utěrky. Ne do igelitu. Ukažte dětem, že chléb si zaslouží úctu. Že není jen tak. Že za ním stojí práce. A láska.